Národní kulturní památky Pardubického kraje
Kulturní památky tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Jsou prohlašovány podle § 4 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči vládou ČR nařízením za národní kulturní památky. Návrh na vyhlášení připravuje ministerstvo kultury ve spolupráci s Národním památkovým ústavem.
Původně gotický královský hrad z přelomu 13. a 14. století, upravený počátkem 16. století Vilémem z Pernštejna v pozdně gotickém stylu, stojí na osamělém vyvřelém kopci v polabské rovině. Později se hrad stal součástí komorních statků a ztratil na svém původním významu. V 17. století byl pak pobořen Švédy a v 19. století padla část zříceniny hradu za oběť rozsáhlému lomu. Od konce 20. let 20. století proběhly rozsáhlé opravy a v interiéru byla zřízena muzejní expozice. V paláci se dnes nacházejí např. hladomorna, Rytířský sál či velká podlahová mapa pernštejnského rybničního systému. Hradní komplex je považován za doklad vrcholného vývoje středověkého hradu v českých zemích.
-
Zámek Slatiňany
Na místě dnešního zámku stávala původně gotická tvrz ze 13. či 14. století. Právě zde byl později vystavěn zámek, který prošel na počátku 19. století rozsáhlou přestavbou v klasicistním stylu. Zámek byl dále novogoticky upraven a další romantické úpravy pokračovaly až do konce 19. století. V letech 1950-1952 bylo v zámku zřízeno hippologické muzeum. Budovy zámeckého hřebčína jsou dnes součástí Národního hřebčína v Kladrubech. Zámek s parkem a oborou tvoří součást komponované lovecké krajiny - krajinné památkové zóny Slatiňansko-Slavicko, vyhlášené v roce 1996. V roce 2020 byl po třech letech dokončen rozsáhlý projekt revitalizace zámeckého parku.
Tato renesanční stavba byla postavena na místě gotického kláštera a hradu v letech 1567-77. Dalšími úpravami prošla v období 2/3 18.století a na konci 18. století. Zámek Litomyšl je ukázkou vrcholně renesančního arkádového zámku, který navazuje na italské vzory. Do dnešních dnů se zachovaly reprezentativní interiéry i originální exteriér s tvarově bohatými štíty a rekonstruovanou lunetovou římsou, které završují všechna zámecká průčelí.
-
Zámek Pardubice
Původní vodní hrad byl přestavován ve 14. století za pánů z Pardubic. Krátce po husitských válkách byl hrad obehnán novou kamennou hradbou s nárožními věžicemi a se střílnami. V roce 1491 koupil pardubické panství moravský velmož Vilém z Pernštejna, který si za centrum svého moderně budovaného velkostatku zvolil Pardubice a záhy je přetvořil na českou rezidenci rodu. Vilém přestavěl celý areál původního hradu na palác s čtyřkřídlou dispozicí, který již vyhovoval nárokům postupně pronikajícího renesančního stylu života aristokracie. Kolem paláce a dvora s hospodářskými budovami nechal vybudovat mohutné opevnění. Tento typ stavebního objektu na tak rozlehlém areálu a v takovém stupni dochování urbanistického řešení nemá ve střední Evropě obdobu. Roku 2010 získal objekt zámku s unikátním systémem opevněných valů statut Národní kulturní památka České republiky.
Součástí areálu je i tzv. Příhrádek s věžovou branou, kde sídlí pardubické územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu.
Kladrubský hřebčín je dnes nejstarším kontinuálně existujícím hřebčínem na světě. Byl založen v roce 1579 pro chov ceremoniálních kočárových koní pro potřeby císařského dvora. Dnes je toto plemeno, které je již chovatelským unikátem, známo jako starokladrubský kůň a je chováno ve dvou barvách, černé a bílé. Vlastní rozsáhlý areál hřebčína je dochován ve své historické podobě s minimálními novodobými rušivými zásahy. Jako základ pro určení rozsahu areálu byly vzaty vlastnické podklady z roku 1933. Areál hřebčína byl od roku 1918 trvale ve vlastnictví státu a sloužil výhradně pro chov a výcvik koní. Je ojedinělým dokladem cílevědomé a účelové kultivace krajiny. Hřebčín byl zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO dne 6. července 2019.
Kmenové chovné stádo plemene starokladrubského koně v počtu 65 klisen a 4 hřebců v barvě bílé. Tento přesně stanovený minimální počet umožňuje kontinuitu chovu a zachování plemene před zánikem.
Jedná se o monumentální barokní budovu z let 1734-44 připisovaná přednímu baroknímu architektovi F.M. Kaňkovi. V jádře zahrnuje gotickou věž z 2. pol. 14. stol. Radnice, v jejímž interiéru se nachází unikátně dochovaná honosná kaple, tvoří dominantu barokní kompozice náměstí.
Pietní území upravené v letech 1946-47 podle projektu arch. Ladislava Žáka v místech obce Ležáky, vyhlazené v r. 1942 německými okupanty za ukrývání příslušníků skupiny SILVER A. Jde o krajinářské dílo s kamennými pomníky v místech zničených domů.
Na základech středověkého kostela zbořeného po požáru v roce 1845 stojí dnes významný neogotický kostel vystavěný v letech 1853-65 podle plánů Antonína Wacha. Pilovitý štít s vysokou věží tvoří charakteristickou dominantu města. Ve světnici pověžného ve věži kostela se v roce 1890 narodil světoznámý hudební skladatel Bohuslav Martinů.
Usedlost je typickou ukázkou lidové architektury Poličska. Jedná se o nejcennější a nejdochovalejší roubenou usedlost na Poličsku s doloženým stavebním vývojem od 16. století. Stavba je zajímavá řadou autentických stavebních konstrukcí a detailů a její význam výrazně přesahuje hranice regionu. Roubená venkovská usedlost tzv. Poličského typu s uzavřeným dvorcem a samostatnou stodolou je zejména díky domu s archaickým zadním dílem a pozoruhodnou prostorovou skladbou dokladem složitého stavebního vývoje od 2. pol. 16. stol. do závěru 18. století.
Poutní místo s chrámem Panny Marie na Chlumku nad městečkem Luže tvoří významnou krajinnou dominantu. Kostel z let 1690-95 byl postaven předními pražskými architekty podle návrhu P.I.Bayera. Jádrem areálu je kostel, situovaný na uměle vytvořeném terasovitém návrší, navržený s akcentem na vertikální monumentalitu architektury. Přístup k objektu, na terasový ambit s osmi kaplemi lemovaný balustrádou, vede dvěma dlouhými schodišti, na něž se vstupuje barokními branami v ohrazení. Hlavní průčelí kostela s bohatým členěním je zakončené dvojicí věží s cibulovými báněmi. Boční průčelí vycházejí z bazilikálního rozvržení hmoty stavby. Nedílnou součástí areálu je sousední barokní rezidence jezuitů, spravujících chrám do 18. století, přístupná vlastní branou v navazujícím ohrazení.
Vrcholně gotický zděný bezvěžový kostel z r. 1397 s dochovaným souborem nástěnných maleb ze 14. a 16. stol. a malovaným záklopovým stropem z r. 1678 s pásem starozákonních postav tvoří spolu s dřevěnou zvonicí a krytým mostem komplex mimořádné kvality.
Monumentální soubor budov automatických mlýnů stojících na břehu řeky Chrudimky v Pardubicích byl stavěný po etapách v l. 1909-1926 podle originálního návrhu přední osobnosti české moderní architektury 20. stol., Josefa Gočára, a to ve stylu dekorativní moderny. Jedná se o první Gočárovu realizaci v Pardubicích. Automatické mlýny byly dne 1. 10. 2014 zařazeny na seznam Národních kulturních památek České republiky.
Pietní území Zámeček je památným územím oběti heydrichiády. Zde se popravovali vlastenci napojení na protifašistický odboj, ale i zcela nevinní obyvatelé Ležáků. Zámeček byl centrálním popravištěm pro východní Čechy a Kolínsko. Největší význam má ve spojení s Ležáky, vsí zcela vypálenou nacisty.
Pietní místo spjaté s událostmi druhé světové války bylo původně podnikatelskou vilou, postavenou v roce 1884 v romantickém historizujícím stylu podle plánů Františka Schmoranze.
Larischova vila byla postavena pro přechodné bydlení a při konání parforsních honů tvořil středisko společenského života vysoké šlechty z celé Evropy. Larischoval vila je známá svou pohnutou minulostí, kdy v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byli právě zde vyslýcháni spolupracovníci výsadkářů ze skupiny SILVER A a obyvatelé Ležáků. Ti byli následně zastřeleni na nedaleké střelnici. Za 2. světové války sloužil objekt policejnímu pluku č. 20 z Kolína – Schutzpolizei, podřízenému elitním zbraním SS. Za Heydrichiády zde bylo před popravou dislokováno a popraveno od 3. 6. Do 9. 7. 1942 celkem 194 lidí. Oběti byly vtěsnány do malých kobek v podzemí vily nebo při větším množství zavřeni v bývalých konírnách.
V roce 2020 byla dokončena rekonstrukce věže: střecha s ochozem a dekorativními prvky byla realizována jako uměleckořemeslná replika, navrátila se břidlicová krytina v původní velikosti a skladbě, kovářsky zpracované mříže, zlacená korouhvička, restaurovány byly kamenické neogotické prvky na vnější fasádě. Opadané omítky byly obnoveny v původní barevnosti.
První české krematorium z let 1921-23 postaveno dle plánů architekta Pavla Janáka je dokladem vývoje českého rondokubismu. Na výzdobě se podílel malíř a výtvarník František Kysela, jehož malbami je vyzdobena obřadní síň. U paty hlavního schodiště jsou umístěny pískovcové sochy dvou světlonošů z dílny sochaře Karla Lenharta.
V roce 1968 využil exteriéry a částečně i interiéry tohoto krematoria Juraj Herz pro film Spalovač mrtvol.
Zásluha o vybudování celého komplexu se spojuje s moravskotřebovským františkánem Jeronýmem Weithem, který měl v jaroměřickém kopci shledat podobnosti s jerusalémskou Golgotou. Weith měl přesvědčit majitele jaroměřického panství, Františka Michala Šubíře a jeho manželku, ke zcela mimořádnému dílu - vystavět na vrcholu jaroměřického pahorku chrám, který měl obsahovat všechna tajemství umučení Kristova podle vzoru jerusalémské hory Kalvárie a zřídit také Křížovou cestu vedoucí z obce na vrchol hory. Základní kámen k celému dílu byl položen roku 1712 na svátek Nalezení svatého Kříže dne 4. května. Kostel byl zasvěcen "Povýšení svatého Kříže" a v den tohoto svátku, 14. září 1713, byl vysvěcen. Na Hoře Kalvárii stávaly dříve kromě farního kostela a farní budovy ještě hostinec a tři domky. Dále bylo na Hoře také pohřebiště, tak zvaná "Galerie", kam byli pochováváni obyvatelé Hory Kalvárie, a dále se v místě nacházely dva hřbitovy farníků z Úsobrna a Skelné huti u Úsobrna.
Archaický roubený venkovský dům byl původně součástí dvora venkovské usedlosti. Na budově jsou dochovány konstrukční i dispoziční řešení s vysokou světnicí a patrovým komorovým dílem. Dům se řadí mezi jednu z nejstarších dochovaných vesnických staveb Pardubického kraje a od roku 2014 je zařazen na seznam Národních kulturních památek České republiky.
Na svahu se sklonem od Husovy ulice v Ústí nad Orlicí stojí budova divadla. Jedná se o originální moderní divadelní budovu z r. 1935 - 36 postavenou ve funkcionalistickém stylu. Divadlo je jedním z nejproslulejších architektonických projektů významného architekta Kamila Roškota, v Evropě nazývaného ”českým Le Corbusierem“. Budova je dokladem stavebního vývoje města, především pak technické úrovně stavebnictví doby, ve které vznikla, a kvality architektonického návrhu.
Klášter a barokní areál tvoří významné poutní místo Královéhradecké diecéze a jsou dominantou krajiny. Součástí poutního areálu na Hoře Matky Boží je bývalý klášter servitů s konventem a ambity, tvořícími dvě nestejné obdélné, na sebe navazující nádvoří na umělé terase vrcholu kopce. Dále zde lze obdivovat kapli Svatých schodů na předním nádvoří a kostel Nanebevzetí Panny Marie umístěný uprostřed zadního nádvoří. Tento uzavřený celek, na venek zpevněný nárožními věžicemi, je přístupný branou s předloženým schodištěm, doprovázeným po stranách symetrickými kaplemi Ukřižování a Oplakávání. K areálu náleží i přístupová cesta od města se vstupní branou, pašijovými kaplemi a sousoším nejsvětější Trojice v podobě oboustranného reliéfu na podstavci.