ÚOP v Josefově

Aktivity sdružení Omnium výrazně pomáhají nejen cílevědomému řešení neutěšeného stavu tzv. broumovské skupiny kostelů, ale všestranně podporují utváření společenského zájmu na ochraně a kvalitní péči o kulturní dědictví. Sdružení úzce spolupracuje s řadou institucí, mezi které patří Římskokatolická farnost – děkanství Broumov, Národní památkový ústav, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, ICOMOS, Technické muzeum v Praze, Fakulta restaurování Univerzity Pardubice, Ústav památkové péče Fakulty architektury ČVUT v Praze a další. Připravuje semináře, workshopy, prohlídky a další akce věnované zejména prezentaci a obnově tzv. broumovské skupiny kostelů. Věnuje se i další činnosti ve prospěch záchrany a obnovy drobných památek na Broumovsku a pořádání odborných a popularizačních akcí. 

Dům čp. 41 v Radimi je zajímavý dispozičním uspořádáním, které je ve venkovském prostředí unikátní, neboť analogicky napodobuje městské podsíňové domy. Řadu desetiletí chátral bez základní údržby, ačkoli byl stále obývaný. V roce 2008 se část domu dokonce zřítila a hrozil jeho zánik. V té době Národní památkový ústav a Městský úřad Jičín oslovily obec Radim, zda by se tohoto přinejmenším regionálně unikátního domu ujala. Obec Radim k této výzvě přistoupila kladně a rozhodla se z velké části poškozený dům zachránit a využít jako knihovnu, muzeum obce a prostor pro konání příležitostných kulturních akcí. Dům odkoupila od původního soukromého vlastníka a spolu s NPÚ podala návrh na prohlášení za kulturní památku. Dále zajistila jeho provizorní zajištění a projektovou přípravu obnovy, která začala v roce 2013. Zřícená a odstraněná část byla vystavěna v původní podobě a byla do ní umístěna knihovna. Dochovaná roubená část s unikátní vnitřní dispozicí byla citlivě rekonstruována.

Jestliže na počátku aktivit spolku Ochránci památek pevnosti Josefov – Ravelin No. XIV byla myšlenka na postupnou obnovu ravelinu č. XIV, postupně se k tomuto cíli přidaly další aktivity spojené s oživováním Josefova jako města se silnou vojenskou tradicí a s prezentací a popularizací různých vojenských témat a událostí naší vojenské historie. V roce 2015 se spolek podílel na organizaci nultého ročníku akce Oživlý Josefov, kterou příznivci pevnosti Josefov a místní samospráva uspořádali na podporu zviditelnění Josefova a jeho silných stránek i dosud nevyřešených zásadních problémů využití opuštěných bývalých armádních budov.

Dlouhodobou nezištnou prací na postupné obnově areálu ravelinu č. XIV, jenž je ve vlastnictví města Jaroměře, dává spolek pozitivní příklad a inspiraci dalším lidem, kteří se svým dílem rovněž podílejí na obrodě Josefova.

Veškerou činností spolek přispívá k zachování jinak těžko využitelného, ohroženého a především jedinečného stavebního fondu bývalé bastionové pevnosti Josefov.

Na základě dohody benediktinského řádu a Agentury pro rozvoj Broumovska o spolupráci se začaly provádět udržovací práce a připravovat celková obnova kláštera v Broumově. V roce 2012 získalo Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově dotaci z Integrovaného operačního programu (IOP) ve výši přesahující 200 mil. Kč na I. etapu revitalizace kláštera.

Téměř polovina interiérů hlavního objektu kláštera a prelatury prošla šetrnou obnovou všech dochovaných autentických konstrukcí. Byl odstraněn havarijní stav dřevěných konstrukcí napadených dřevomorkou a havarijní stav klenby v knihovně s poškozenou nástropní malbou od Jana Karla Kováře (1709–1749), zároveň byly provedeny funkční rozvody jako předpoklad pro další etapy. Došlo k restaurování již zmíněné nástropní malby v knihovně a k odkrytí a restaurování dalších nástěnných maleb v sále a dvou saloncích.

Náročnou obnovou prošla i zchátralá zahrada se všemi svými stavebními součástmi (domek zahradníka, dům kuchaře, skleník, vodárna, kuželník, pomník opata Jakuba II. Chmela, kašna, socha sv. Josefa, terasní zdi, ohrazení, brána a most).

Obnovené části klášterní budovy budou sloužit vzdělávacímu a kulturnímu provozu. Najít přiměřené nové využití pro velké areály klášterů, které své původní využití ztratily, je obecně velký problém. Dosud nevyužívaný a tedy vlastně mrtvý objekt získává nové využití, respektující jeho vysokou kulturní hodnotu.

Celodřevěný třebechovický betlém vznikal od roku 1885 po dobu více než čtyřiceti let a jako mechanické umělecko-řemeslné dílo nemá v evropském kontextu analogii. Ačkoliv se v kulise díla jedná spíše o umnou, nicméně lidovou řezbu, tak v nitru se nachází důmyslná celodřevěná mechanika, která uvádí do pohybu celou figurální scenérii na 21 pásech. Jedinečný je také ideový koncept autorů, kteří dílo vytvářeli jako oltář. Mistrně využili všech dostupných prvků lidové tvorby a tradičních způsobů betlemářství, které spojili se sekernickou dovedností vytváření dřevěných pohonných mechanik.

Třebechovický betlém nebyl dosud jako celek opravován a některé starší zásahy dokonce památku necitlivě poznamenaly. Paradoxně to nebylo vždy způsobeno neodborností, ale přílišnou specializací jen na mechaniku, řezbu apod. Restaurátorský zásah probíhal v expozici Třebechovického muzea betlémů pod dohledem návštěvníků – restaurování dřevěného korpusu, osazení a zprovoznění – i v restaurátorských ateliérech v Hořicích – konzervace a restaurování figur, ozubených kol a hřídelí. V průběhu celého restaurování byla pořizována fotodokumentace a vytvářeny plány celého betlému, které nebyly nikdy k dispozici. Návštěvníci mohou díky nové prezentaci poprvé nahlédnout také do dřevěné mechaniky této jedinečné národní kulturní památky.

Renesanční kostel Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově byl postaven asi v letech 1603–1608 italským stavitelem Carlo Valmadim. Interiér byl později barokizován a doplněn bohatě zdobeným rozvilinovým hlavním oltářem. V období po roce 1945 kostel ztratil v důsledku odsunu německého obyvatelstva a společenských změn svůj původní význam a postupně se dostal do havarijního stavu. Nová historie kostela se začala psát až po roce 2000. Osoby, kterým nebyl osud kostela lhostejný, docílily po náročných jednáních převod kostela do vlastnictví obce Horní Maršov. Zároveň zahájili zajištění a záchranu nejohroženějších částí kostela. Postupně tak mezi lety 2003 až 2016 dokázali i díky zodpovědnému přístupu obce Horní Maršov obnovit celý kostel včetně restaurování jeho umělecké výbavy a učinit z něj jedinečné kulturní a edukační místo. Patriotům Krkonoš se tak podařilo napravit škody vzniklé v průběhu 20. století a vdechnout jednomu z vykořeněných míst bývalých Sudet nový smysluplný život. V průběhu záchrany kostela byly odhaleny a restaurovány fragmenty renesanční výzdoby kostela i nápisy (grafitti) jeho tehdejších uživatelů a skloubeny s mladší výzdobou do vyváženého celku. Návštěvník tak dostává nenásilnou formou možnost představit si, jak tento jedinečný kostel vnímali jeho návštěvníci v různých historických dobách a čím tehdy žili. Provoz kostela je navíc spojen s aktivitami blízkého Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – Sever, které se rovněž o kostel stará a zpřístupňuje ho.

Nýtovaný most v Kuksu přes řeku Labe označil statický posudek už v roce 2004 za havarijní. Navíc se zdálo, že most nemá žádného vlastníka, a proto nebylo dlouho jasné, kdo bude financovat opravu nebo nový most. K vlastnictví se přihlásila obec Kuks a v roce 2012 nechala zpracovat nový průzkum, který opět stav mostu označil za havarijní a samotný most jako téměř neopravitelný. Oponentní návrh, který později rozpracoval Ing. Jan Chaloupský, počítal s provozem pro pěší a cyklisty. Navíc však přišel s novým řešením, které by umožnilo i přejezd vozidla hasičského záchranného sboru. Do konstrukce mostu, o jehož historii svědčí dvě litinové tabulky umístěné na středu příhradové konstrukce s česko-německým nápisem Sestrujná železářská dílna a mostárna L. G. Bondy a synové, Praha-Bubna, byly vloženy dva Vierendelovy nosníky, které spolehlivě přenesou vozidlo požadované nosnosti. Vozidlo však nesmí z nosníků vybočit, proto vymezení zajišťují opracované dubové obruby. Dále navrhl zesílení mostu vložením doplňujících příčných výztuh. Pro snížení zatížení byla odstraněna ocelobetonová mostovka včetně asfaltových vrstev. Novou mostovku tvoří dubové hraněné trámy. Zkorodované prvky byly vyměněny, ale spoje jsou opět nýtové.

Velmi důležité je poznání, že ocelové nýtované mosty jsou opravitelné včetně užití historické techniky nýtování, dokonce je možné navýšit jejich únosnost a finančně vše může vyjít levněji než pořízení nového mostu.

Obloukový silniční železobetonový most, který nahradil předchozí ocelový příhradový z roku 1884, byl do provozu uveden symbolicky v den výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1932. Do počátku 80. let byl hlavním mostem, který převáděl přes řeku Labe veškerou tranzitní i místní dopravu. Nyní slouží především dopravě místní a je výraznou vstupní branou do historického jádra města Jaroměře. Tvarosloví elegantních osvětlovacích pylonů a mostního zábradlí dokládá výtvarný vkus přelomu 20. a 30. let 20. století. Názorně ukazuje dobově oblíbenou povrchovou úpravu staveb tvořenou teraccovými cementovými omítkami, imitujícími kamenicky opracovaný povrch.

Město Jaroměř provedlo během roku 2018 kompletní obnovu mostu. Bylo napraveno silné poškození nosné konstrukce, mostní těleso bylo opatřeno kvalitními izolacemi a byly obnoveny i veškeré původní povrchy včetně dláždění vozovky a chodníků dle dostupných dokumentů z doby výstavby mostu.

Na rozdíl od řady jiných železobetonových mostů z doby 1. třetiny 20. století byl most Dr. Miroslava Tyrše obnoven a udržen v plnohodnotném provozu. V rámci obnovy byly dle dobových vzorů nově provedeny tzv. kamenné omítky a navrácena kamenná dlažba. Most je tak uživatelům opět prezentován v dobovém provedení.

Roubená stavba čp. 92 v Úpici, nazývaná Dřevěnka, byla na počátku 21. století ve zcela havarijním stavu, a zdálo se, že její zkáza je neodvratná. Po 9 letech náročné komplexní obnovy byla Dřevěnka 21. července 2018 slavnostně otevřena pro veřejnost při příležitosti národního zahájení Dnů lidové architektury. Byl zachráněn ojedinělý dřevěný městský dům z nehraněných kuláčů, symbol města Úpice.

Dům je jedním z nejstarších a největších českých maloměstských dřevěných domů, dochovaný navíc v relativní úplnosti a autentičnosti z doby výstavby na začátku 17. století. Objekt je mimořádně zajímavý a důležitý svým blízkým vztahem k lidové architektuře, resp. skupině našich nejstarších vesnických domů z 16.–17. století. K těmto stavbám se úpický dům přiřazuje jak svou typologickou charakteristikou – „podélným řezem“ s vysokou obytnou místností a dvoupodlažní zadní komorovou částí, tak i materiálovou a konstrukční charakteristikou – roubením z nesekaných kuláčů. Díky poslednímu průzkumu s datováním a rozborem písemných pramenů můžeme objekt lépe zařadit do vývoje našich nejstarších zachovaných venkovských domů a také propojit jeho stavební dějiny s konkrétními lidmi, kteří objekt vlastnili a obývali. Podrobným dendrochronologickým průzkumem bylo zjištěno, že dřevo použité na stavbu Dřevěnky bylo káceno v zimním období let 1604–1610.

Budova byla využívána jako hospoda 250 let, a to až do začátku 90. let 20. století. Dům po celá desetiletí chátral, ačkoliv majitel, soukromě hospodařící rolník Jindřich Kuťák, který v patře i s rodinou bydlel, neúnavně upozorňoval instituce na jeho špatný technický stav a na škody způsobené provozem Restaurací a jídelen. Nakonec v roce 2007 Dřevěnku převzalo město Úpice, přestože se našla velká řada odpůrců takového kroku kvůli očekávané vysoké finanční náročnosti záchranných prací.

Celková obnova objektu byla v roce 2009 zařazena do Programu záchrany architektonického dědictví a v témže roce byly zahájeny záchranné práce, které důsledně respektovaly i mladší stavební zásahy. Obnova Dřevěnky byla připravena jako záchrana poslední podoby památky se staletou historií – svědectví kontinuálního vývoje památky od středověku až do 20. století.

Při postupné záchraně byly nejdříve v letech 2009–2012 obnoveny roubené konstrukce vnějšího pláště a povalové a trámové stropy, přičemž bylo důsledně dbáno na zachování veškerého autentického materiálu, který nebyl zcela degradován. Dodržen byl i způsob opracování prvků v různých vývojových obdobích. Firma TES-78 mistra Martina Zemana ze Žacléře ručně dřevo opracovala klasickým tesařským způsobem historicky používanými nástroji. V dalších letech byla střecha opatřena novou krytinou z dřevěného štípaného šindele. Vnější i vnitřní stěny byly původně opatřeny vápennými nátěry, ty však byly obnoveny pouze v interiérech. V 70. letech byly totiž podle tehdejšího vkusu vápenné nátěry odstraněny a trámy byly opatřeny nátěrem motorového oleje, spáry byly natřeny bíle. Vzhledem ke snaze o zachování maxima autentických prvků při současné obnově však nebylo možné vápenné nátěry na mastný povrch vnějšího dřeva nanést.

Městu Úpice se podařilo získat důležité finanční prostředky z IROP, díky kterým byla v letech 2017–2018 náročná obnova zdárně dokončena.

V Dřevěnce vznikla živá zážitková expozice skanzenového typu, která návštěvníky vtáhne do života na malém městě ve 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Umožňuje jim ponořit se do způsobu života, kterému jsme se nenávratně vzdálili, stejně jako najít prostor pro setkávání u řemeslného či zájmového tvoření, na přednáškách a besedách i při dalších příležitostech. Prostory bývalého hostince se proměnily ve společenskou víceúčelovou edukativní místnost s novými kachlovými kamny s chlebovou pecí. V bývalých krámech uvítá návštěvníky informační centrum a drobnější expozice věnovaná této kapitole dějin Dřevěnky, první patro zavede zájemce například do bytu původních majitelů. Malá sednička za jedinečným dýmníkem připomene život místních tkalců. Za zhlédnutí stojí i půda nebo sklep s částečně zachovaným původním pivovodem, přístupným návštěvníkům formou dobrodružné cesty do podzemí.

Kostel byl původně vybudován ve východoslovenské obci Habura jako pravoslavný chrám sv. Michaela archanděla. Dříve se uvádělo, že byl postaven v letech 1505–1510, při přípravě jeho rekonstrukce v roce 2016 však bylo pomocí dendrochronologie zjištěno, že je zhruba o sto let mladší; dřevo na jeho stavbu bylo totiž pokáceno mezi lety 1595–1607. Když si v Habuře postavili nový kamenný kostel, prodali ho nedaleké obci Malá Poľana, kde byl znovu postaven jako řeckokatolický kostel a v roce 1759 zasvěcen sv. Mikuláši divotvůrci. Během 1. světové války tudy probíhala fronta a kostelík byl poničen. Podobně jako v Habuře i v Malé Poľaně si postavili nový zděný kostel, a tak hrozilo jeho zničení. Město Hradec Králové z iniciativy tehdejšího starosty Josefa Pilnáčka kostel koupilo, nechalo rozebrat a přestěhovat do Hradce Králové, do Jiráskových sadů a nákladně restaurovat. Symbolicky byl otevřen 28. října 1935 jako pravoslavný chrám na památku československých legionářů padlých v Rusku.

Kostel je ukázkou tradiční dřevěné architektury, lidového výtvarného a stavebního umění a kulturní tradice karpatsko-rusínského obyvatelstva pravoslavného a posléze řeckokatolického vyznání. Vnitřní prostor stavby s výraznými třemi věžemi tvoří předsíň s tzv. babincem, loď a svatyně. Kolem dokola obíhá krytý ochoz. Uvnitř kostela se nachází původní barokní mobiliář – působivý monumentální ikonostas a další menší oltáře a vybavení. Na stěnách a klenbách jsou dochovány pozůstatky nástěnných maleb, které se jediné dochovaly z výzdoby kostela v jeho nejstarší podobě ze 17. století.

V letech 2017–2019 se město rozhodlo pro celkovou obnovu památky a její trvalé zpřístupnění veřejnosti. Obnově předcházel stavebněhistorický průzkum a kvalitní předprojektová příprava. Výsledky průzkumů pomohly památku lépe datovat, poznat její vývojové fáze, historický kontext i její stěžejní památkové hodnoty.

Vlastní rekonstrukce kostela je zajímavá tím, že kromě standardní opravy dřevěných konstrukcí a repase dřevěných prvků tradičními postupy byl vyprojektován a instalován i speciální stabilní hasící systém, který umožňuje v případě požáru uvnitř kostela vytvořit atmosféru, která požár zadusí. Rozvody vedení potrubí pro hasící médium byly šikovně schovány a vedeny v ochozu kostela tak, že jsou oku prakticky skryté. Stavba prošla celkovou termosanací pro likvidaci dřevokazných škůdců a získala nové šindelové opláštění. V interiéru byly restaurovány vzácné malby na trámech stěn a kleneb a také veškerý barokní mobiliář. K jejich ochraně a monitorování byl do kostela instalován systém zaznamenávající teplotní a vlhkostní parametry, které jsou průběžně vyhodnocovány. Rekonstrukce byla dokončena v březnu 2019.

Památka je tak poprvé od jejího přestěhování do Hradce Králové zpřístupněna široké veřejnosti a jejím prostřednictvím je možno seznámit se s ojedinělým fenoménem dřevěných kostelíků, zachráněných v době první republiky přestěhováním z východního okraje tehdejšího Československa do českých zemí.

Exteriér rekonstruovaného muzea v Hořicích vynikne díky plasticky členěné kamenné fasádě, jíž se obrací k náměstí Jiřího z Poděbrad. Při rekonstrukci dvorní části, kde se nachází atrium a letní terasa, byla zvolena soudobá architektonická forma v kombinaci s tradičním kamenným zdivem.

Autoři projektu dokázali propojit obsah expozice s charakterem muzejní budovy, jež sama používá pískovec jako konstrukční a dekorativní materiál a působí jako exponát, expozice tak s budovou tvoří harmonický celek. Nové interiérové řešení výstavních prostorů umožňuje díky stabilizaci světelných podmínek komorní, a přitom moderní přístup, kdy mohou jednotlivé exponáty plně vyniknout nezávisle na denní době.

Expozice v přízemí je rozčleněna do dvou tematických okruhů. Při vstupu se nachází část věnovaná geologii a použití pískovce pro výrobu předmětů denní potřeby. Druhá část je věnovaná pískovci a jeho roli v architektuře, v umění a řemeslech.

Pokračování expozice v patře představuje reprodukční techniky, přenos plastiky z modelu do finálního materiálu a mapuje různé druhy plastik. Obě expoziční místnosti mají charakter potemnělého prostoru, ze kterého jsou světlem vytaženy jednotlivé exponáty. Expozici doplňují sochy, busty a obrazy ve sloupové síni, na schodišti a na chodbách.

V patře se nachází multimediální sál vybavený moderní audiovizuální technikou a opatřený zázemím pro pořádání konferencí a seminářů. Další, půdní prostor je v současnosti využíván jako učebna pro workshopy. Moderní výstavní Štorchova síň v přízemí se stropním světlem je vhodná k pořádání tematických výstav.