Historic buildings, their conservation and management

A thousand years of cultivation of the landscape and the development of architecture, town planning, art, technology and industry has filled the Czech lands with an incredible wealth of cultural monuments. They are testimony to the turbulent history and amazing creativeness of the nations for whom the country became home.

Above all, they enrich the present day: they play an important part in the Czech landscape, they give towns and villages their unforgettable appearance and thy fill the interiors of churches, castles, mansions and other historic buildings with valuable furnishings and collections. They are often a symbol of Czech statehood, and make a significant contribution to feelings of national identity and community.

Historical monuments fulfil a wide range of cultural, educational and other useful functions, and thus contribute to the life and economic development of the country’s regions. Together with live culture, they act like nothing else to create an attractive picture of the Czech Republic abroad, leading to knowledge exchange and mutual cultural enrichment between nations.

Social awareness of the valuable and irreplaceable role played by historic buildings in contemporary life is growing with time. It is thus an honourable and highly moral obligation to preserve them for future generations. Experience shows that the only guaranteed and permanently sustainable way to achieve this goal is to use monuments in such a way as to take into balanced account the needs and aims of their owners, while at the same time preserving, in the public interest, their cultural values.

This is a complex and highly demanding progress. Heritage conservation needs a high level of expert knowledge that draws on and integrates findings from a number of research areas. It also needs a good knowledge of contemporary life and work, and also of how to communicate convincingly with the public.

Není památkář jako památkář

„Chtěli jsme to udělat jinak, ale nepovolili nám to památkáři…“ Podobný povzdech už někdy vyslechl asi každý, jenže ne všichni vědí, kdo se vlastně pod tím frekventovaným výrazem památkář skrývá. Ne vždy jde o pracovníka Národního památkového ústavu – často se takhle hovoří také o pracovnících výkonných orgánů památkové péče. Rozhodování v památkové péči totiž probíhá ve dvou krocích: Národní památkový ústav (přesněji některé z jeho územních odborných pracovišť) zpracuje ke konkrétnímu případu nebo žádosti odborné posouzení, jež potom předá jako podklad k rozhodnutí správnímu orgánu s rozhodovací pravomocí (tedy obci s rozšířenou působností, v případě větších měst magistrátnímu nebo krajskému úřadu). Zjednodušeně řečeno: odborná pracoviště Národního památkového ústavu posuzují, radí či doporučují – ovšem souhlasné nebo zamítavé stanovisko s „kulatým razítkem“ vydává úřad. Nejvyšší instancí nad všemi je pak ministerstvo kultury.